Územní plánování v epoše Antropocénu
Abstrakt: Článek se zabývá otázkou po povaze územního plánování v nadcházející epoše, označované jako Antropocén. V první části je přiblížen kontext této otázky (lidstvo jako jeden komplexní sociální systém, klimatická změna a její filosofické a politické důsledky) a jsou hledány takové pojmy, které umožní provázání této poměrně obecné problematiky s jedním dosti konkrétním sociálním subsystémem – systémem územního plánování. Základem je rozlišení na hladký a rýhovaný prostor, pojmy válečný stroj, aparát zajetí, menšiny, většina (Deleuze & Guattari), Ranciérovo rozlišení politiky a policie a Latourovo pojetí Gaiy jako politického subjektu, který se pokouší vstoupit na globální scénu a proměnit stávající kapitalistickou axiomatiku tak, aby nové uspořádání respektovalo planetární limity, které jsou v případě územního plánování uchopeny jako udržitelná ekologická stopa území. Druhá část článku se podrobněji zabývá transformací územního plánování v Česku. Požaduje alespoň částečnou deteritorializaci územního plánování, k čemuž by měla výrazně přispět možnost vymezovat hranice plánů přímo v procesu plánování (tj. nikoli na základě administrativních a státních hranic) a dále navrhuje diferenciaci územních plánů na plány využití ploch, zajišťující územní policii a na plány iniciační, které by se měly stát výrazem územní politiky.
