Suburbanizace měst v pozdní antice
Abstrakt: V dnešní době žije přibližně 55 % světové populace ve městech a toto číslo bude stoupat i nadále s narůstající urbanizací méně vyspělých oblastí Asie a Afriky. To s sebou nese i některé ambivalentní jevy, jako jsou například suburbanizace, revitalizace již nepoužívaných a opuštěných ploch (brownfields), fragmentace krajiny nebo udržitelnost rozvoje území. Tyto jevy ovlivňují nejen kvalitu života, ale i samotnou podobu sídelní krajiny. Cílem tohoto příspěvku je ukázat na příkladu suburbanizace (tj. procesu, kdy se některé rezidenční, komerční a další funkce přemisťují z jádrového města do jeho zázemí), že s podobnými fenomény, se kterými se potýkají moderní města, se musely vypořádávat na sklonku římské říše již pozdně antická centra. Na základě dostupných archeologických a písemných pramenů se tato práce pokouší identifikovat vybraná pozdně antická suburbia (tj. sídla mimo kompaktní zástavbu jádrového města s poměrně autonomní funkcí a prostorovou identitou), která budou zkoumána se zřetelem na obecné principy jejich vzniku, vývoje a dopadu na antickou sídelní krajinu. Článek se také bude zabývat srovnáním pozdně antických suburbií s těmi moderními. Jak vznikala pozdně antická suburbia? Jakou hrála roli v sídlištním systému? Má vůbec takové srovnání své opodstatnění? Lze si vzít z historie vývoje měst, procesů a jevů, které se v nich odehrávaly, ponaučení?
