Národní kulturní památky na Písecku a jejich potenciál pro regionální rozvoj
Abstrakt: Ochrana kulturního dědictví je jednou z priorit současného světa. Kulturnímu dědictví nelze uniknout. Všechno nese otisk své doby, jsme nuceni se s ním denně konfrontovat. Díky kulturnímu dědictví se po generace přenášejí hodnoty, a to jak materiální, tak duchovní a duševní. Právě kulturní dědictví zvyšuje kvalitu života, utváří životní styl člověka, ale zároveň je zdrojem poznání i zábavy. V České republice je tradice ochrany památek resp. kulturního dědictví dlouhá. Územní plánování jako jeden z významných nástrojů ochrany kulturního dědictví přispívá nejen k zachování kulturních památek jako takových, ale zejména k zachování jejich prostředí jako nedílné součásti tohoto kulturního dědictví. Územní plánování dokáže nejenom přijmout opatření, která mohou zlepšit stav památkového fondu, ale také zamezit nepříznivým zásahům. Například Mezinárodní rada památek a sídel ICOMOS vydala požadavky na obsah regulačních plánů památkových lokalit, v nichž zohledňuje i propojení kulturního dědictví a cestovního ruchu. Hlavním cílem této práce je zjistit, zda má památková ochrana kulturního dědictví na Písecku pozitivní dopad na kulturně historický rozvoj regionu nebo zda je brzdou dalšího rozvoje regionu. Pozornost práce je zaměřena především na okres a město Písek a je věnována čtyřem národním kulturním památkám, které se v okrese Písek nacházejí. Jsou jimi hrad Zvíkov, Kamenný most v Písku, Klášter Premonstrátů v Milevsku a Zemský hřebčinec v Písku. Práce vychází z rešerší a analýz odborné literatury, dostupných pramenů a zejména je založena na vlastním kvalitativním šetření - polostandardizovaných rozhovorech se správci národních kulturních památek ve vybraném území. Z rozhovorů se zástupci památek vyplývá, že péče o objekt, který je na seznamu Národních kulturních památek je prestižní záležitost, ale výzvy, které to s sebou přináší, často zůstávají nevyslyšeny. Řada objektů zůstává nevyužita, což brání generování dostatečného příjmu na obnovy a údržbu. Sebenákladnější oprava kulturní památky bez dlouhodobé vize jejího využití a ekonomického kontextu bude jenom jakýmsi zakonzervováním do doby, než se nový princip užívání najde. Koncepčně promyšlená péče o kulturní dědictví přitom nepochybně přispívá k pozitivní image regionu. Z hlediska územního plánování lze konstatovat, že existující územní plány obcí se problematice ochrany kulturního dědictví věnují pouze v nezbytném zákonném minimu. Deklarují památkovou ochranu těchto hodnot a zachovávají stávající stav jako stabilizovaný. Návrhy na urbanistické řešení ochrany těchto hodnot neřeší, stejně tak jako neřeší bližší regulaci území formou regulačních plánů ani vztahy ochrany kulturních hodnot k cestovnímu ruchu.
