Ochrana volné krajiny v procesu územního plánování – teorie a praxe
Abstrakt: Současná právní úprava územního plánování poskytuje dostatečné množství ochranných institutů, které lze perspektivně uplatnit v ochraně volné krajiny. Za volnou krajinu je v kontextu tohoto příspěvku považována ta část území, která není koncepčně chráněna za základě platné české legislativy a zároveň se nejedná o zastavěné území. Cílem příspěvku je zhodnocení vhodnosti a účinnosti těchto institutů v ochraně volné krajiny z pohledu právní úpravy a z pohledu plánovací praxe. Příspěvek se zaměřuje na rozbor jednotlivých ustanovení, jejich kritické zhodnocení s efektem v praxi a na návrh opatření vedoucích ke zlepšení stavu. Základní hypotézou příspěvku je předpoklad, že využití potenciálu daného současnou právní úpravou územního plánování je limitováno vnějšími faktory a forma uplatňování ochranných institutů není jednotná.
