Nejstarší lidská sídla a sídliště městského typu v oblasti Malé Asie a Levanty
Abstrakt: Historická věda se za posledních 50 let zásadním způsobem proměnila – paradigmatem počínaje a způsobem interpretace historických událostí konče, ale náhled na vývoj stavby měst z pohledu urbanistů (a pro urbanisty) se v podstatě nezměnil. Studie v oblasti předvěké a starověké stavby měst stále stojí na okraji zájmu urbanistů, a to i těch mála, kteří se u nás této problematice vývoje stavby měst v nedávnější minulosti věnovali jako např. Hrůza (2013). Příspěvek se proto zaměří na vývoj nejstarších lidských sídel a sídlišť městského typu v oblasti tzv. Úrodného půlměsíce zejm. dříve upozaďovaných oblastí východní Anatolii v Turecku a Levanty (území dnešní Sýrie a Izraele). Sledovaným obdobím bude časový prostor od holocénu tj. od období cca 12.000 - 9.600 př. Kr., přes neolitickou revoluci až po chalkolit tj. do období cca 3 tisíciletí př. Kr. Příspěvek mapuje hlavní vývojová centra osídlení, od nejstarší „města“ světa - Jericha, přes další sídla odpovídající tzv. teorii oáz jako je Džarmo (Jarmo), přes nejstarší anatolské kultury se sídly jako jsou Göbekli Tepe, Nevali Çori a Çayönű a o něco mladšími sídly na Konyjské náhorní plošině (zejm. Çatal Höyük). V další části se příspěvek zaměří na sídla nejstarších kultur v Levantě, jako je kultura natúfská (prezentovaná sídlem Ain Mallaha), ghassulská (Telejlát al-Ghassúl) nebo beršebská (Tell Abú Matar v Berševě). Příspěvek je pokusem o zmapování vývoje těchto sídel a jejich prostorových struktur z pohledu urbanisty, (který vychází ze současných poznatků historie) a pokouší se přinést aktuální pohled na nejranější fázi vývoj stavby sídel a zejména se zaměří na přerod sídel předměstského typu na města. Příspěvek by tak mohl napomoci i dnešnímu přesnějšímu definování základních charakteristik města a jejich odlišení od „neměstských“ stavebních struktur.
