Dlouhá cesta k ochraně krajinného rázu
Abstrakt: Ochrana krajinného rázu ve své současné podobě byla zakotvena do zákona o ochraně přírody a krajiny již před více než třiceti lety v roce 1992. Dodnes však bývá v konkrétních případech ochrana krajinného rázu zpochybňována jako cosi nepatřičného, ryze subjektivního, neexaktního a těžko vymahatelného. Pro někoho, kdo na ochranu krajinného rázu narazí poprvé, může být dokonce překvapivé, že takový obecný pojem operující s estetikou a hodnotami je skutečně legislativně chráněn. Cílem příspěvku je dokázat, že se nejedná o něco nového, nýbrž o výsledek dlouhého procesu, neboť zájem o krajinný ráz (charakter krajiny), který souvisí s vnímáním a hodnocením přírody a krajiny, s jejím estetickým oceněním a její následnou ochranou, má dlouhý vývoj. Stejně jako samo kladné estetické hodnocení krajiny není něco „přirozeného“, nýbrž je výsledkem dlouhého kulturního vývoje a v Evropě. Příspěvek představuje počátky a postupný vývoj oceňování krajiny směřující k pojmu přírodní památky (Neturdenkmal), jejíž klasické pojetí má již velmi blízko k našemu přístupu k oceňování krajiny a krajinného rázu. Sám pojem krajinný ráz (ráz krajinný) se začíná v odborné literatuře běžně používat už v 19. století. Pro jeho cizelování je v té době důležité mj. milieu okrašlovacích spolků s jejich důrazem na ochranu domoviny (Heimatschutz). Přelom 19. a 20. století pak přináší první pokusy zakotvit ochranu krajiny a jejího charakteru (rázu) i v legislativě, což se sice děje již v roce 1920 Přídělovým zákonem, ale na komplexní právní normu se musí čekat až do roku 1955, kdy je přijat první zákon o státní ochraně přírody. Text příspěvku vychází zejména z rešerše literatury, především prvorepublikové, neboť již v té době byl pojem krajinného rázu zformulován a používán v podstatě v dnešním významu, a legislativy, jak platné, tak navrhované, která se zabývala tématem ochrany přírody (přírodních památek) a krajiny až do vydání dnešního zákona, ve kterém je institut krajinného rázu pevně zakotven mezi obecnou ochranou přírody a krajiny (§12). Z velké části navazuje na dílo a pojetí přírodní památky dr. Jana Svatopluka Procházky (1891-1933), žáka německého přírodovědce Huga Conwentze (1855-1922).
