Typologie sídelních struktur ve Středomoří a na Blízkém Východě v období starověku
Abstrakt: Prostorové uspořádání sídel – urbanistická typologie je dnes často definována jako urbanistická koncepce tj. funkční a prostorové uspořádání současné zástavby a ploch navržených k zastavění a dále uspořádání a úpravy krajiny. Ačkoli má každé město jiné geografické a topografické podmínky můžeme v základním uspořádání měst vysledovat několik základních typů jejich základního prostorového uspořádání. Marhold (1991) hovoří o sedmi možných způsobech formálního uspořádání měst, z nichž nejčastějšími jsou města ve formě radiálně – okružní a šachovnicové. Uvedené formy jsou logicky vztahovány k našim současným městům, nicméně v historickém kontextu se mohly uplatňovat formy odlišné. Např. i v současné době užívaná a často diskutovaná šachovnicová forma města spadá svým vznikem hluboko do historie, kdy se traduje, že ji poprvé užil roku 479 př. Kr. Hippodamos z Milétu při obnově svého rodného města zničeného Peršany. Přesto je možné a vlastně velmi pravděpodobné, že Hippodamos nebyl „vynálezcem” této urbánní struktury, ale navazoval na řešení měst starších a jemu známých a že tedy „slavná” hippodamická struktura je završením urbanisticko-typologické vývoje blízkovýchodních sídel z období staršího starověku. Cílem práce proto bude rozbor základního prostorového uspořádání - typologie sídel v období starověku v oblasti Středomoří a Blízkého Východu s hledáním společných typologických znaků a jejich následnou interpretací. Práce je založena na analýze dostupných prostorových struktur starověkých blízkovýchodních a středomořských měst čerpaných jak z literárních a archeologických pramenů, tak i z vlastního terénního pozorování na některých vybraných sídlištích. Z provedené analýzy vyplývá, že starověká města Středomoří a Blízkého Východu lze rozdělit na několik základních kategorií, a to na města rostlá (pravoúhlá, okrouhlá, lineární a nepravidelné) a města založená (pravoúhlá, okrouhlá a lineární), z nichž logicky města rostlá jsou celkově starší, nicméně některé oblasti vykazují velmi rychlý nástup měst, jež byla založena nebo alespoň pravidelně pravoúhle uspořádávána. Z práce pak vyplývá, že převažujícím typem urbánní struktury (a co do množství je to až zarážející) starověkých měst Středomoří a Blízkého Východu jsou města na pravoúhlém půdorysu, která jsou zároveň časově nejstaršími městy vůbec. Překvapivě brzy se objevují vedle měst rostlých i města založená (zejm. Mohendžo Daro) a tak se zdá, že s „objevem“ zakládání měst vstoupila do dějin harappská civilizace v polovině 3. tisíciletí př. Kr.
